Vlakem jsme dojeli do Pikovic a po levém břehu řeky se vydali proti proudu. Cestou jsme si všímali prvních jarních květin – křivatce žlutého, orseje jarní a hluchavky nachové, z pobřežního porostu vrb a olší se ozývala červenka, sýkora koňadra, pěnkava obecná a brhlík. Na zábradlí koňského výběhu posedával konipas bílý a z dálky se ozýval křik žluny zelené. Pak jsme od řeky odklonili vpravo a stoupali bukohabrovým lesem až k vyhlídce. V podrostu se zelenala kyčelnice a šťavel kyselý, kvetly první sasanky hajní, modré jaterníky podléšky a v „jamách“, v místech, kde se před mnoha staletími těžilo zlato, jsme nalezli nejméně 150 kvetoucích rostlin kandíku psího zubu. Tentokrát jsme rostliny neoznačovali zapíchnutými klacíky, respektovali jsme prosbu ochranářů. Příliš blízko u rostliny zapíchnutý klacík by mohl poškodit podzemní hlízku - „ psí zub“. Tak jsme je alespoň počítali a fotografovali, abychom měli srovnání pro příští rok.

Po odpočinku na vyhlídce vysoko nad řekou jsme pokračovali na vrchol Medníku, pořídili vrcholové foto a po druhé straně kopce sešli na výslunné úpatí svahu, kde každoročně opravujeme a dostavujeme kamenné úkryty pro ještěrky. Poslední zastávkou byla studánka, kterou jsme vyčistili od spadaných listů a s překvapením v ní objevili několik larev obojživelníků, pravděpodobně mloka skvrnitého. Ještě poslední pohled na údolí Sázavy ze skalky nad nádražím a spokojeně se vracíme domů. Tak zase za rok?                                   

Zapsala Jitka Velichová, fotografie Jakub Velich