Ve zbylém čase si studenti mohli prohlédnout i další patra paláce a aktuální výstavní projekty. Níže si můžete přečíst názory některých z nich.

Do Národní galerie Praha jsem se chtěl podívat už dlouho. Mým hlavním cílem bylo vidět naživo díla hlavně od zahraničních autorů, jmenovitě Gustava Klimta, Augusta Renoira a Vincenta van Gogha. Nakonec mě ale nejvíce zaujala malá místnůstka věnovaná Jiřímu Kolářovi (1914–2002) a jeho kolážím z 60. a 70. let vytvořeným z reprodukcí slavných uměleckých děl. Sám tvořím něco v podobném stylu, takže pro mě bylo zajímavé vidět, jak to pojal právě Jiří Kolář, od jehož narození letos uplynulo 110 let. Jeho koláže vizuálně působily moc pěkně, barvy byly hezky sladěné a kompozice originální.

Robin Květoň

Návštěvu Národní galerie jsem si opravdu užila. Nejvíce mě zaujala část věnovaná francouzskému umění 19. a 20. století. Hodně času jsem strávila u obrazu Vincenta van Gogha Zelené obilí. Tento obraz, který byl jediným van Goghovým dílem na výstavě, patří mezi jeho poslední. Dalším umělcem, který byl pro mě objevem, byl Vincenc Beneš. Jeho díla jako Piniový les na Rábu nebo Vyšehrad určitě stojí za to vidět. Ze všech jeho obrazů mě však nejvíce oslovila krajina s názvem Za mlýnem v Písku.
Lucie Janovcová

Po komentované prohlídce poválečného českého umění jsme dostali volný rozchod, takže si každý ve Veletržním paláci mohl najít to své. Já jsem intuitivně zamířil do expozice Architektura všem, která se zabývá architekturou a životním stylem v Československu mezi lety 1956 a 1989. K vidění byla spousta dobových fotografií všemožných staveb, díky nimž jsem se mohl vžít do atmosféry každodenního života v socialistickém Československu. Poznal jsem například sídliště, kam jsem chodíval do základní školy, a mnoho dalších objektů. Zdrojem poučení o různých stavbách byly i popisky k fotografiím a architektonické nákresy (např. DBK v ulici Budějovická, což je zkratka bývalého Domu bytové kultury). Stavby mě fascinují, proto mě tato exkurze nadchla a zanechala ve mně nostalgický nádech.

Ruben Blann

Stále mě fascinuje, co všechno se dá považovat za umělecké dílo. Že to nejsou jen obrazy, ať už abstraktní, či tradiční krajiny, portréty a zátiší, ale že i záznam incidentu v pořadu Panorama, kde vidíme fingovaný atomový výbuch, lze prezentovat jako umělecké dílo. A právě ta nekonečná variabilita toho, co může být vystaveno, ve mně zanechala největší dojem, protože ne na každé výstavě můžeme vidět bizarní předměty z kovu, plastu nebo právě videozáznamy. I když moderní umění zůstává pro mnoho lidí (včetně mě) těžko pochopitelné, má smysl se s ním seznamovat.

Jan Marsín