Dálnice nás vede  přes hřeben Krušných hor  do Saska, objíždíme Drážďany a před desátou  odbočujeme do obce  Moritzburg se stejnojmenným  barokním loveckým zámkem a   hřebčínem. Cestou z parkoviště   křižujeme denně používanou  jezdeckou stezku a po náspu směřujeme  na ostrůvek uprostřed rozlehlého Zámeckého  rybníka, na němž již zdálky poznáváme  impozantní čtvercovou stavbu s rohovými věžemi.  Originálním knížecím kočárem  nás uvnitř  vítá  tematická výstava k  filmu „Tři oříšky pro Popelku“.  Kromě  dvoujazyčných podrobností o průběhu natáčení, fotografií  a vystavených rekvizit nabízí prohlídka návštěvníkům i  aktivní účast.

Oblékáme se do kostýmů hlavních postav – Popelky, Droběny, prince či lovce, řešíme interaktivní úkoly a  vžíváme se do role filmového střihače, zvukaře či dabéra. V rozlehlém  hodovním sále, opatřeném mnoha loveckými trofejemi,   můžeme   obdivovat prostřenou tabuli a překrásnou vánoční výzdobu. Na závěr vstupujeme do fiktivní  pohádkové kuchyně, kde chybí už snad jen moudrá kuchařka Rózi s nešikovným kuchtíkem. Z otevřeného ohniště však  vlídně sálá opravdové   teplo,  příjemná změna po tolika nevytápěných místnostech. 

Závěrem zvědavě obcházíme zámek zvenčí a na zadní terase můžeme „zamrzlým“ okénkem nahlédnout po vzoru Popelky do tanečního sálu. Scházíme dolů po schodišti, kde ztratila svůj střevíček, a nacházíme jeho bronzovou podobu na jednom ze stupňů. Z prostoru pod schody, upraveném jako stáj, na nás hledí model bělouše, jednoho ze tří představitelů Juráška.  Ještě poslední pohled na zalesněnou hráz rybníka, po které Popelka cválala na zámecký ples, a  vracíme se  alejí zpět k autobusu.

Naším dalším cílem je bývalé sídelní město Míšeň, jen pětadvacet kilometrů od Drážďan  po proudu Labe.  Nejprve si   prohlédneme nejstarší porcelánovou manufakturu v Evropě, založenou před více než třemi stoletími. V pěti ukázkových sálech se seznamujeme s ruční výrobou světoznámého porcelánu. Ze stupňovitě uspořádaných půlkruhových ochozů  sledujeme   uprostřed pracujícího řemeslníka, který za doprovodu českého výkladu vytáčí hrnečky na hrnčířském kruhu či  formuje  sošky, dekoruje  poprvé vypálený talíř známým „cibulovým“ vzorem či již glazovaný výrobek květinovým motivem před finálním vypálením.   Mimo to si prohlédneme i  přilehlé muzeum porcelánu s nespočtem tvarů a dekorů – od nádobí přes zdobné vázy až po sošky lidí i nejrůznějších zvířat, překvapivě věrně vypodobněných. Součástí expozice je  i prodejní výstava.  Obdivujeme jídelní soupravy na vánočně nazdobených stolech,  ceny jsou ovšem astronomické. Aby také ne,  vždyť  opatřit ručně jeden „cibulákový“  talíř  dekorem z kobaltové modři   trvá zručné malířce hodinu!  

Plni dojmů vyrážíme  po vlastní ose do starého města na vánoční trh, který, na rozdíl od nedalekých Drážďan, není ve všední den vůbec přeplněný. Máme štěstí, na kostele Panny Marie právě zní nejstarší   laditelná porcelánová zvonkohra na světě. Můžeme ji  slyšet šestkrát za den, pokaždé s jinou melodií.   Stánky a obchůdky, lemující  celé náměstí, nabízejí tradiční vánoční zboží od vyřezávaných  betlémů a dřevěných pyramid  přes klobásy a pečivo až k typickým cukrovinkám.   Ochutnáváme místní speciality  a zahříváme se dětským punčem. Odvážlivci se vydávají křivolakými dlážděnými uličkami  na Albrechtsburg,  nejstarší zámek v Německu. Spolu s Míšeňským dómem se tyčí vysoko nad řekou a vytváří tak  působivé panoráma. Ostatní zůstávají  v podhradí a užívají si téměř rodinnou vánoční atmosféru historického centra.

Zpět domů se vydáváme před pátou, už za tmy. Však je také dnes  nejdelší noc v roce.  Cestou začíná pršet, od hranic déšť i vítr sílí a s hřebene Krušných hor již sjíždíme za  pravé zimní bouře, doprovázené mohutnými blesky. Před Prahou se počasí naštěstí umoudří a  v půl osmé se unavení, ale spokojení  loučíme před školou.   Tak zase za rok?

Jitka Velichová