„Po hodinové cestě dorážíme do Žatce. Vyskakujeme z autobusu a ohromuje nás dominantní chmelový maják. „Měří 42 metrů,“ informuje nás hned průvodkyně, se kterou pokračujeme do Muzea chmele a piva. Věděli jste, jak se pěstuje chmel? A že žatecký chmel býval nejkvalitnějším chmelem minulého století?“ 

„Potkáváme našeho průvodce, staršího pána s delšími prošedivělými vlasy a vousy, s chmelově tematickým tričkem a pivním pupkem – zkrátka, milovník piva se v něm nezapře. Hrdě nám připomíná, že Žatec byl v loňském roce díky své obrovské kumulaci chmelnic na poměrně malém prostoru a díky své historii zapsán na Seznam světového dědictví památek UNESCO.“ 

“Páni, labyrint!“ volají nadšeně kamarádi. Bloudíme labyrintem postaveným ze žoků a pytlů, ve kterých se skladuje chmel.“ 

„Vystupujeme v Terezíně, radostná atmosféra a smích se náhle mění na seriózní tváře a ponurou náladu. Přemýšlím o tisících lidí, kteří tady zahynuli nezaslouženou smrtí.“ 

„Terezín, Malá pevnost – jako zkamenělí stojíme a posloucháme našeho průvodce. Nedokážu si představit, že právě stojím na místě, na němž se mačkaly desítky Židů a umíraly zde hladem, žízní nebo nedostatkem čerstvého vzduchu.“ 

„Pan průvodce vypráví, co se zde dělo, kdy prostor sloužil jako koncetrační tábor, a mně se ženou slzy do očí. Při procházení tunelem smrti je mi nepříjemně, když pomyslím, že tudy chodily oběti na popravu.“ 

„Autobus nás vyhazuje kilometr před naším kempem ve vesničce Oparno. Litujeme, že jsme poslechli paní profesorku třídní, která vyhrožovala, že s kufry na kolečkách to nezvládneme, a tak táhneme těžké tašky na ramenou, zatímco ti, kteří neposlechli dobře míněnou radu, nám se svými kolečkovými zavazadly ujíždějí s kopce rovnou do kempu.“ 

„Jdeme k přiděleným chatkám, kromě pana vedoucího nás vítají udivené, ale spíše hodně usměvavé tváře našich spolukempovníků – nějaká litoměřická organizace tady pořádá víkendový pobyt pro stovku mentálně postižených osob. Přestože nám občas vadil jejich brzký a hlučný budíček doprovázený hlasitě pouštěnými písněmi českého popu, byli všichni velmi milí a komunikativní.“ 

„Pobýváme v luxusních chatkách s děravými stěnami a dveřmi. Při prvním pohledu do té naší nás vítají již ubytovaní spolubydlící – pavouci a brouci. Věděli jsme, že noc bude dlouhá a náročná, proto jdeme hned na kutě; v tlusté mikině a ponožkách se mi honí myšlenky. To byl teda den!“ 

DEN DRUHÝ 

„Přjíždíme do Oseku a paní profesorka třídní slibuje ranní rozcvičku v podobě 3D bludiště v korunách stromů. Zní to lákavě, ale nakonec přichází zklamání. Byla to taková lehčí prolejzačka.“ 

„Jedna skupina vyráží k Oseckému klášteru. Na první pohled nic výjimečného, ale když vstupujeme dovnitř, jsme překvapeni velikostí a majestátností této stavby. Od paní průvodkyně se dozvídáme, že byl založen už ve 12. století a je nádhernou ukázkou cisterciácké architektury.“ 

„Druhá skupina se vydává do slavné porcelánky v Dubí. Víte, že název porcelánového vzoru cibulák vznikl omylem? Jen někomu původní východoasijský motiv rozpůleného granátového jablka totiž připomněl cibuli!“ 

„V Domě porcelánu s modrou krví máme možnost ozdobit si vlastní hrnek. Přkvapuje nás, že je to tak jednoduché – lepíme na bílé hrnky samolepky namočené v mýdlové vodě. Silně to připomíná nálepky na velikonoční vajíčka. Slibují nám, že nám hrnky s našimi výtvory nechají vypálit, takže budeme mít na tuto návštěvu určitě hezkou vzpomínku.“ 

„Během prohlídky si všímám překrásných malých porcelánových růžiček na nádobí, které se tu vyrábí. Ptám se, zda jsou odlité. „Nene, slečno, ty jsou ručně vyrobené,“ odpovídá naše průvodkyně a hned volá pracovnici, která nám v několika sekundách předvede své umění. Zůstávám v úžasu. Jak někdo dokáže takových růžiček vyrobit pět set za den?“ 

„Před námi je poslední bod našeho dnešního zeměpisného programu: výstup na Milešovku. Vystupuji z autobusu a rychlým tempem se vydávám na dvou a půlkilometrovou cestu s asi čtyřsetmetrovým převýšením. Přidávám do kroku, chci tam být první. Nejsem ani v půlce cesty, lije ze mě pot, když mě běžeckým tempem předhánějí v prudkém kopci dva mí spolužáci. Pokračuji svým oproti nim šnečím tempem a je mi jasné, že první tam nebudu.“ 

„Naši učitelé se rozhodli, že je nezbytné pokořit Milešovku, nejvyšší horu tohoto kraje a největrnější meteorologickou stanici v republice. Před vrcholem toho máme plné zuby, ale nakonec tuto přírodní bestii všichni zdoláváme a nahoře se odměňujeme malinovkou a kofolou. Jako bonus nás čekala velmi zajímavá přednáška o tom, jak to na takové meteorologické stanici všechno funguje. Ještě třídní fotka a hurá dolů. To jde o něco lépe a rychleji.“ 

„Večer jak má být – šifrovačka připravená spolužáky ze 4.B a opékání buřtů za doprovodu kytar a ne vždy povedeného „sborového“ zpěvu. Pan profesor Foltýnek by z nás moc radost neměl. Ale zpívali jsme rádi a s chutí.“ 

„Je kolem jedenácté hodiny večer a já pomalu usínám. Těsně před tím, než upadám do hlubokého spánku, mi bouchání na dveře a hlasitý řev mých spolužáků poskytuje netradiční ukolébavku na dobrou noc.“ 

DEN TŘETÍ 

„Tiské stěny – poslední delší pěší procházka v pískovcovém skalním městě nedaleko obce Tisá v okrese Ústí nad Labem. Přestože sledujeme turistickou červenou, podaří se jedné skupince ztratit. Mobily nefungují, kdo nemá zapnutý rooming, je ztracen, přecházíme totiž během procházky do německého pásma. Naštěstí se brzy nacházíme, občerstvíme se v místním kiosku a spěcháme k autobusu, abychom alespoň v něm projeli Ústí nad Labem – honí nás čas.“ 

„V Litoměřicích máme čas na oběd i zmrzlinu, na město samotné nám mnoho času nezbylo. Tak jen to nejdůležitější – historické náměstí, socha Karla Hynka Máchy a přístaviště. Cestou ještě poslední pohled na horu Říp a zpátky domů.“  

Tak snad exkurze zcela rozptýlila pochybnosti o nudě a nezajímavosti Ústeckého kraje, které mezi některými z nás panovaly na jejím počátku.